Slaven Bilič, trenér chorvatské reprezentace, věří, že současný tým může dokázat velké věci a že má řadu společných znaků s tím celkem, který oslňoval Evropu a svět takřka přesně před deseti lety.

Z úst Slavena Biliče jde cítit hrdost, jakmile přijde na řadu téma EURO 96. Jeho generace byla první, jež reprezentovala Chorvatsko po válce a právě Mistrovství Evropy 1996 bylo prvním mezinárodním turnajem, kam se Chorvaté probojovali.

Když se Bilič ohlíží za svou 14letou kariérou, nejlepšími momenty jsou právě z onoho léta v Anglii: "Byl jsem opravdu šťastný, že se takového turnaje můžu zúčastnit. Anglie je to pravé místo. Nejsmutnější moment mé kariéry bylo tehdejší vyřazení s Německem ve čtvrtfinále. Myslel jsem si, že máme lepší tým. I přes to vyžazení je Šukerův vyrovnávací gól dodnes skvělým zážitkem," říká 44násobný chorvatský reprezentant.

”Jak Šuker vyrovnal na Old Traffor, cítil jsem se, jak kdyby zrovna hrál Manchester United. Bylo tam spoustu německých fanoušků a jen pár Chorvatů, ale všichni ostatní neutrální, jak dal Šuker gól...," zasní se na malý moment, "to je opravdu ta nejlepší vzpomínka mé kariéry." Matthias Sammer sice o osm minut pozdějí zařídil vítězný gól, ale Chorvaté se stali vzorem pro budoucí generace.

A Bilič si je jistý, že současní reprezentanti jsou v lecčem podobní. "Je zde podobný charakter, vítězný duch a dokonce jsme si podobní i ve fotbalových kvalitách. Dříve bylo v kádru více hvězd, to je pravda, ale neměli jsme možnost spolu předtím kvůli válce hrát, většina z nás měla na Euru a Mistrovství světa 27 nebo 28 let, tento tým je mladší, většina Evropy ho nezná. Je jiná doba, ale i tak máme znovu skvělý tým."

To ostatně Chorvatsko jasně potvrdilo v kvalifikaci, když skončilo první ve skupině E a slavně vyřadilo Anglii vítězstvím ve Wembley. Bilič to považuje za další důležitý krok v dlouhé cestě mladého týmu.

Bývalý hráč Evertonu či Hajduku Split byl do čela seniorské reprezentace jmenován po Mistrovství světa 2006. Do té doby úspěšně vedl výběr U21 a řadu hráčů si odtamtud sám vytáhl do áčka. "Když jsem tři z nich – Luku Modřiče, Vedrana Čorluku a Eduarda – vzal rovnou do základní jedenáctky mého prvního zápasu (přátelák proti Itálii), lidé říkali, že jsem blázen. Jenže já si to mohl dovolit, protože jsem ty hráče perfektně znal, vyvíjeli se po mém boku. Prostě jsem věděl, že to dokážou a že na to mají," vysvětluje Bilič.

Hned čtyři jeho asistenti s Biličem hráli na již několikrát zmiňovaném Mistrovství Evropy 1996, jedná se o Prosinečkiho, Jurčeviče, Mrmiče a Asanoviče. Všichni jsou dobrými přáteli. "Jsme silný národ s dobrým charakterem," tvrdí Bilič. "Ale je potřebova tvrdě pracovat."

Nic nezvýší sebedůvěru tak, jako to dokáže vítězství a Biličův kádr je silnější každým utkáním. Výhra ve Wembley jen potvrdila, že by Chorvaté neměli být bráni na lehkou váhu. "Nikdy nebudeme bráni jako Anglie, Francie, Itálie, Španělsko nebo Německo, ale jsme silní. Jistým způsobem jsem i rád, že nás někteří soupeři tak neberou, můžou nás pak podcenit."

"Mohu zaručit pouze to, že do každého souboje dáme všechno, že se budeme dále zlepšovat a budeme hrát slušný fotbal," nehýří v souvislosti s nadcházejícím šampionátem Bilič silnými slovy. "Nemohu zaručit výsledky, rád bych ale, abychom se dostali do bodu, kdy budeme moci soupeřit s každým. Byl jsem opravdu rád za Řecko před čtyřmi lety, protože ukázalo menším národům, že také můžou uspět."